„Elise zajistila dveře bezpečnostním řetízkem, vyzula si v předsíni boty a jako vždy přejela rukou po fotografii, kterou měla zastrčenou z boku zrcadla a na níž byla se svou neteří Ingvild. Sama nevěděla, jaký význam ten rituál má, očividně však uspokojoval jakousi niternou lidskou potřebu, stejně jako příběhy o tom, co se s námi stane po smrti. Vešla do obývacího pokoje svého útulného dvoupokojového bytu, který měla v osobním vlastnictví, a ulehla na pohovku. Vzala do ruky telefon. Jedna esemeska z práce: zítřejší ranní schůzka se odkládá. Chlápkovi, s nímž se dnes večer sešla, neprozradila, že zastupuje oběti v případech znásilnění. A že jeho statistika, že mužům spíš hrozí, že budou zavražděni, je pravdivá jen zpola. U sexuálně motivovaných vražd je totiž čtyřikrát pravděpodobnější, že obětí bude žena. A to byl jeden z důvodů, proč po koupi bytu nechala vyměnit zámky a namontovat bezpečnostní řetízek, zcela nenorské zařízení, s nímž pokaždé bojovala, pokud ho měla upevnit a uvolnit.“

„Následuje ho do kuchyně a v tom zaslechne zvláštní vysokofrekvenční tón. Nedokáže přijít na to, odkud vychází. Zdá se, že muž si ničeho nevšiml, ale Sofia se zastaví a obrátí pohled k temným oknům. Právě se chystá něco říct, když vtom se ozve zvuk, jako když kostka ledu dopadne do skleničky.

„Jste si jistý, že doma nikdo není?“ zeptá se.“