Po úspěchu knihy Ready Player One, kterou bych s klidem zařadila mezi deset nejlepších knih minulého roku, jsem s nadšením očekávala vydání další knihy Ernesta Clinea Armada. Bohužel jsem se k ní dostala až teď, o to víc jsem se na ni ale těšila. Kniha mě určitě nezklamala, zároveň ale ani zcela nesplnila má očekávání.

„Přinejmenším tahle část tátovy konspirační teorie se zakládala na pravdě. Z toho, co jsem si přečetl na internetu, skutečně skupina „konzultantů americké armády“ zaplatila Atari, aby přepracovalo Battlezone na výcvikový simulátor pro bojové vozidlo Bradley, a armáda Spojených států opravdu přišla už v roce 1980 s myšlenkou využít videohry při výcviku vojáků. Jak si táta rovněž poznamenal na té své podivné časové ose, námořní pěchota rozjela podobnou operaci v roce 1996, kdy nechala modifikovat průkopnickou střílečku z pohledu první osoby Doom II a použila ji k výcviku vojáků pro skutečný boj.“

Předem upozorňuji, že každý, kdo čeká další Ready Player One, bude zklamán. Na jednu stranu je to stylově dost podobná záležitost, ale na druhou stranu to není zdaleka takový nářez. Možná to bude tím, že prvotní nadšení z nově uchopeného tématu se vytratilo a tahle knížka se jen snaží čerpat z úspěchu předchozí knihy. Armada je přesně jako první kniha nabitá popkulturními odkazy. Tentokrát si přijdou na své fanoušci Star Wars, Star Treku a dalších sci-fi klasik. Hodně se tady taky objevují i odkazy na různé populární písničky, protože hlavní hrdina má svou hudební kompilaci, kterou si pouští při hraní, aby se pořádně nabudil. No a samozřejmě v duchu předchozí knihy tu proběhne i nespočet odkazů na videohry a PC hry. V knize je i pár zajímavých dějových zvratů. Jsou ale na můj vkus dost předvídatelné.